Moje časosběrná cesta k současné profesi
Dětství
Jako úplně malá holka jsem si přála být spisovatelka nebo zvěrolékařka. Zvířata, psaní deníku, sbírat brouky a kdo ví, co ještě - to byl můj svět. Když jsem byla v posledním, tehdy 8. ročníku základní školy, musela si, jak už to každý známe, nedobrovolně vybrat budoucí povolání. Vybrala jsem si dobrovolně rehabilitační sestru, ale neklaplo to, možná i tím že byla zvláštní doba, v osmičce jsem byla v roce, kdy byla Sametová revoluce. Byla jsem zklamaná, ale otevřela se mi cesta jinudy, sic trochu klikatější, ale zpětně mohu potvrdit, že vše zlé, je ve výsledku to dobré, pravidlo, které platilo tehdy, platí i dnes.
Po maturitě nový Zéland
Pár měsíců po maturitě jsem pracovala na brigádě v okýnku, kde se vracely pivní láhve, tu "vůni" cítím dodnes. Položila jsem první řečnickou otázku Jirkovi, tehdy kamarádovi, nyní už současnému manželovi: "kdy jindy, když né teď?" Už věděl, na co se ptám, a řekl, co jsem chtěla slyšet: "ale mám podmínku, ať je to aspoň co nejdál, co to půjde". Zapíchli jsme prst do papírové mapy na stole, domluvili, že poletíme "sem" (na Nový Zéland). Tehdy jsme měli nějaké peníze z kupónové privatizace, něco jsem si půjčili od rodičů a hlavně věřili, že "tam" něco taky vyděláme. V té době nebyl přístupný internet, jak to známe dneska, ani se v Čechách nedali sehnat cestovatelské příručky, nebyly mobily... Objednali jsme si z Německa přes známého papírového průvodce v angličtině (já v té době neuměla anglicky, jenom rusky; tak jsem aspoň koukala na obrázky;), koupili jsme letenky na odlet z Frankfurtu a několika dalšími lety jsme se přemístili bez plánů a očekávání na druhý konec světa. Vybavili jsme se: měli jsme na sobě silonovou teplákovou soupravu značky Adidas, já červenou, Jirka zelenou... 😀 Po příletu jsme na základě komunikace ruka-noha komunikace pořídili zrezivělou třídveřovou Hondu Civic. V Hondě jsme strávili půl roku cestováním, bydleli jsme v ní, spali, jedli, byl to jako hodně nacpaný pidi bydlík, se kterým jsme se pak neradi loučili.
první práce
Po příjezdu ze Zélandu jsem si sebevědomě myslela, že na mě budou stát fronty, aby mě zaměstnali (pravda je, že díky né vždy komfortním zážitkům na Zélandu jsem se cítila po příletu silnější než dřív + jsem měla dojem, že jsem pochytila trochu maorské, ale evidentně bezvýznamné angličtiny). Fronty na mě teda fakt nebyly, ale získala jsem po několika pokusech nakonec práci v leasingové společnosti, sešli jsme se tam super parta, takže to utíkalo v práci i po práci:). Po pěti letech jsem se ale rozhodla odejít. Důvod: vrátit se do školy, chtěla jsem umět něco jiného než česky, protože jsem měla nové sourozence... "Takže, kdy jindy, když né teď?".
Studium 1
A tak jsem se vrátila do školní lavice na roční denní studium angličtiny s lidma výrazně mladšíma. Cíl byl se díky studiu konečně domluvit i jinak, než jenom rukama a nohama. Aby toho nebylo málo, v tomto období se moje nevšední máma počtvrté vdávala, byl to tentokrát čecho-australan, a já díky tomu měla párkrát za rok doma australské happy sourozence, kteří česky neuměli nic jiného, než "džechuju" a neustále se ptali, proč jsou tady v čechách všichni nasr.aný. Dalo práci vysvětlit, že tady v čechách prostě lidi vypadají často "nas.aně", že za to nemůžou. Dorozumět se, byla moje největší tehdejší priorita. Ruština ze základky už fakt tehdy nebyla moc in, což se ale evidentně v čase může vyvinout jinak, s ohledem na historicky vývoj událostí posledních let.
druhá práce
Po studiu (bolestivé drcenííí) angličtiny mi dávalo logiku angličtinu používat. Přišla ke mě idea, že by se mi líbilo pracovat v personalistice, chtěla jsem zužitkovat můj odhad na lidi a dávat příležitosti těm, kteří o svém potenciálu třeba ani nevědí. Ale netroufla jsem si někde ani o takovou práci žádat, přišlo mi to sci-fi, když nemám "ty předchozí zkušenosti", byla to jen představa. Nicméně kolo osudu či Vesmír, nebo co to je, to vždy nějak umíchá, pokud vyšlete signál. Když jsem se ucházela o práci, která měla tak trochu navazovat na problematiku VW a financování, dostala jsem na pohovoru tuto otázku: "kdybyste si mohla vybrat, co byste skutečně chtěla dělat?". Ucítila jsem šanci, zpotily se mi dlaně, a odpověděla jsem: "přesně to, co právě teď děláte Vy". Dostala jsem díky tomu pro mě fakt nečekanou příležitost pracovat jako HR náborový pracovník, což mě jako docela rozradostnilo. Nabírala jsem pak lidi, školila a dělala projektová řízení napříč ČR.
Studium 2
Práce to byla různorodá, proto mi dávalo smysl, se v oblasti HR dovzdělat, protože jsem si samozřejmě myslela, že toto už budu dělat napořád. Začala jsem u práce dálkově studovat, a dostudovala vysokou školu, Andragogiku-Vzdělávání dospělých.
bilogické hodiny
Po několika letech na HR i studia se ozval starý dobrý přítel hlas, poněkud jinak, i když stejně: "kdy jindy, když ne teď?" A tak mý biologický hodinky zaťukaly hned dvakrát, narodili se mi dva kluci, rok a půl po sobě. Jejich výchova i vzhledem 1,5 rok rozdílu byla spíše o tom, jak to celé přežít, byla to jízda, náš byt se stal holobytem, s manželem jsme měli pocit jakéhosi komunitního demokratického soužití, na kterém jsme se společně podíleli. Děti na této fotce jsou už ve své, ca současné životní velikosti = tedy jsme to celé, zatím, přežili (zaklepávám, protože životní praxe ukazuje, malé děti malé starosti, velké děti velké starosti = velká pravda! Pokud máte malé děti, vzpomeňte si na to:).
třetí práce
Už při studiu andragogiky a pak následně doma s dětma jsem se živila psaním humanitních vysokoškolských prací na zakázku, byla to i ve škole moje oblíbená činnost (nikdo to nechápe:). Po čase jsem si ale položila pro mě tehdy zásadní otázku: "proč má vlastně úspěch a dobré známky sbírat někdo jiný?" Nebylo tam totiž nikdy uvedeno pravé autorské jméno = moje jméno (*ps. etiku a svědomí jsem ale vždy ponechala na zadavateli zakázky). Chtěla jsem nově stát veřejně za tím, co kde píšu, abych to i mohla veřejně diskutovat. Otevřela jsem dveře nové příležitosti, napřímo jsem požádala o práci v jedné redakci. Vyšlo to a několik dalších let jsem byla vedocí redaktorkou regionálních novin.
čtvrtá práce
V rámci redakční činnosti jsem se mimo jiné věnovala tématům oslabenějších skupin. Jedna z glos byla na téma českého důchodce, který je na tom často materiálně hůř než vězeň (který má navařeno, vypráno, má kde spát, v zimě mu topí, mé své jistoty...). Tato glosa mi otevřela dveře do neziskovky pracovat jako projektová manažerka projektu, který měl za cíl podpořit lidi s duševním onemocněním, a to díky vytvoření sítě služeb péče v Karlovarském kraji. Byla to nejvíc naplňující a obohacující multidisciplinární práce s odborníky v dané oblasti spojená se stážemi v zahraničí. Projekt se velmi vydařil. V navaznosti na tuto činnost jsem také nárazově spolupracovala v Ministerstvem zdravotnictví, když začal projekt Deinstitucionalizace.
moje poslední mise
Když skončil projekt v neziskovce, zvažovala jsem další cestu. Kudy jít? Čekat na projekt? Jít do jiné neziskovky? Hlavním tématem další cesty byla moje potřeba svobody nakládání s časem i prací - a téma svobody se stalo mojí prioritou.
Skočila jsem do neznámé vody hypoték, splnila si potřebné certifikace, vytvořila web. Nikdy jsem neplnila ničí plány, proto jsem měla od počátku svobodu pro sebe i pro své klienty, kteří ode mne nikdy nedostali žádné nevyžádané doporučení/radu kolem produktu, který by měli zaručeně mít. Práci dělám od počátku s nastavenou volností, že zůstanu sama sebou.
A když nepracuju...
Miluju cestování, ať jsou to Čechy nebo milovaná Indie. Piju menší množství, zato s oblibou bílé vínko a ráda objevuji čaje. Venčím psy, pečuju o žravou zahradu, svého manžela, i skoro již dospělé děti. Praktikuji jógu ve skupině, moje ♡. S manželem trailujeme na kole, lyžujeme, bruslíme aták.
Mám blízko k přírodě a psychologii, proto jsem to zas "nevydržela" a studuji třetím rokem praktický intenzivní výcvik v homeopatii a procházím pětiletým sebezkušenostním výcvikem v psychoanalytické psychoterapii. Myslim, ze tyto poslední dvě studia jsou předzvěstí významné změny mého budoucího pracovního života .
