DĚTSTVÍ
Jako malá holka jsem chtěla být cestovatelka a spisovatelka. Jako dítě-spisovatelka jsem psala povídky, básně, vedla si tajný deník, který jsem si ukládala do ptačí budky na jabloni na chalupě. Když jsem byla v posledním, tehdy 8. ročníku základní školy, musela si nedoborovolně vybrat budoucí povolání, vybrala jsem si dobrovolně zdravotní/rehabilitační sestru - neklaplo to. Otevřela se ale cesta jinudy, méně dobrovolná a trochu klikatější.

PO MATURITĚ NOVÝ ZÉLAND
Po maturitě jsem položila řečnickou otázku mému příteli, stále současnému manželovi: "Kdy jindy, když ne teď?" Přesně věděl, na co se ptám, a řekl, co jsem chtěla tehdy potřebovala slyšet:): "... ale mám podmínku, ať je to nejdál, co to půjde", řekl. Tehdy nebyl internet, ani cestovatelské příručky. Objednali jsme si z Německa průvodce v angličtině (já v té době neuměla anglicky, jenom rusky, tak jsem aspoň koukala na obrázky;), koupili letenky z Frankfurtu a několika dalšími lety jsme se přemístili bez plánů a očekávání na Nový Zéland. Koupili jsme si tam starou třídveřovou Hondu Civic, ve které jsme bydleli. Jedli těstoviny s kečupem a kečup s těstovinama, pili pořád kolu, denně zchroupali kila jablek Golden delicious, které jsme měli z farem, kde jsme nárazově pracovali. Myli jsme se v jezerech, sem tam v noci ujížděli s nohama ve spacáku před opilými Maory (když jsme spali někde na parkovišti u města a oni nám hlučně "hýbali" autem tak, že téměř stálo na dvou bočních kolech:).

PRVNÍ PRÁCE
Po příjezdu ze Zélandu jsem si sebevědomě myslela, že na mě budou v Čechách stát fronty, aby mě zaměstnali (díky né vždy komfortním zážitkům jsem se cítila po příletu silnější než dřív). Fronty na mě fakt nebyly, ale získala jsem práci ve ŠkoFINu. Pracovně jsem byla spokojená, s partou spolupracovníků, kteří byli více přáteli, než kolegy. Rozhodla jsem se ale dát po pěti letech výpověď a vrátila se do školy. Zas se tam totiž ´to´ objevilo volání, "Kdy jindy, když né teď?".

STUDIUM 1
Vrhla jsem se na roční denní studium angličtiny s lidma o 10 let mladšíma, než jsem byla já, s cílem si dodělat státnice a další zkoušky, hlavně se konečně domluvit i jinak než jen rukama a nohama (měli jsme na ZŠ ruštinu, pak teda základy němčiny, jj, moje prvotně školní doba se datuje už před rokem 1989:). 

DRUHÁ PRÁCE 
Po studiu angličtiny jsem toužila pracovat někde, kde budu moct hodně komunikovat s lidma a budu používat ´tu´ angličtinu. Hlásila jsem se do nadnárodní společnosti na úplně jinou pracovní pozici než na jakou jsem byla nakonec přijata (tehdy k mé velké radosti). Hodila jsem se jim do oddělení lidských zdrojů (na vizitce Human resources a já s dmula pýchou:). Pracovala jsem v náboru, školila, dělala projektová řízení napříč ČR, realizovala assesement centra, hodně cestovala.

STUDIUM 2
Dávalo mi tehdy smysl, se v oblasti HR dovzdělat, protože jsem si samozřejmě myslela, že to budu dělat napořád, bavilo mě to. Začala jsem u práce studovat vysokou školu, Andragogiku / Vzdělávání dospělých, kterou jsem po několika letech dokončila, ale ne úplně, zakončila jsem to Bc, měla jsem dojem, že už mi studium ´stačilo´, chyběla jsem si o víkendu doma.

BIOLOGICKÉ HODINY
"Kdy jindy, a proč ne teď?" se zas ozvalo trochu jinak, později... A tak bio hodinky zaťukaly hned dvakrát po sobě a narodili se mi dva kluci, rok a půl za sebou byl rozestup. Těšila se na to, že můžu být se svýma dětma vědomě doma, krásné i náročné období, byli totiž poměrně živé děti a díky nim se z našeho bytu stal načas holobyt a "rodičovský boj o přežití":).
Jelikož jsme neměli o originální příhody nouzi, tak jsem si vše zaznamenávala, vzpomněla si, že mě pořád baví psát, a že už vlastně po rodičovské nechci pracovat ve velkém molochu, také tehdy nebyly možné kratší úvazky a děti byly malé. 

TŘETÍ  PRÁCE
Už při studiu a pak následně doma s dětma jsem se realizovala psaním humanitních diplomových a bakalářských prací na zakázku. Živilo mě to dobře. Bylo poměrně náročné se pokaždé dostávat do tématu, shánět tuny odborné literatury a dalších zdrojů, nastudovat pokaždé novou problematiku tak, aby přenesení na papír mělo hodnotný obsah a formu a šlo vše do hloubky. Sic finance dávaly smysl, ale začalo mi vadit, že tam nejsem podepsaná já, že ´ocenění a dobré známky´ sbírá někdo jiný... (etiku a svědomí týkající se psaní za někoho jiného jsem ponechala na zadavateli zakázek, pro mě to byl jen úkol a zdroj příjmu;). 

Tím že jsem ráda psala, otevřela jsem se další příležitosti, která zaťukala na dveře - stala jsem se neplánovaně redaktorkou novin Náš region. Po zkušenosti s psaním prací, kde nebylo uvedené mé jméno mě uspokojovalo být uváděna jako autorka, kdy se mnou mohli lidi i interagovat a já měla zpětnou vazbu. Psala jsem o dění našeho regionu, a za region zodpovídala i jako vedoucí redakce. Když se z novin začal stávat více PR prostor, nekomerčního místa ubývalo, začala jsem přemýšlet, kudy se má cesta povine dál. Jak se říká, aby se otevřely dveře nvoé, musíš stávající dveře zavřít - ´vesmír funguje´. 

ČTVRTÁ PRÁCE
Blesk z nebe. Ucházela jsem se o práci, o kterou jsou hóódně stála, a vyšlo to. Začala jsem pracovat neziskovku Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví. Hodnotově orientovaná práce, velmi obohacující díky lidem, se kterými jsme měla možnost se spolupracovat, s cílem pomáhat lidem s duševním onemocněním. Pracovala jsem jako projektová manžerka a stála při zrodu sítě sociálních služeb v Karlovarském kraji, spolupodílela se na publikaci Modelu optimálně fungující péče pro duševně nemocné v Karlovarském kraji.

Už při práci v nezisku jsem pomáhala pár lidem v rodině s nemovitostmi a jejich prodejem. Přišlo mi hezký dát duši něčemu, čeho se někdo zbavuje, objevit potenciál nemovitosti pro kupujícího. Zpětně to vidím jako poslíčky toho, kam šly moje další kroky a čemu jsem začala věnovat víc pozornosti.

PÁTÁ PRÁCE  
Když skončil naplňující i úspěšný projekt v neziskovce, přišlo téma, kudy dál. Chtěla jsem zkusit jít vlastní cestou, pracovat sama na sebe. "Ale..., co mám jako dělat?"

Můj manžel pracoval v té době 15 let v bankovnictví v oblasti hypoték, spolupracoval s lidmi, jako jsem teď já (externí síť lidí, nezávisle pracujících s různými bankami; mezitim ale už začal také podnikat). On mě přivedl na myšlenku se specializovat na hypotéky a přidruženou oblast. Když to vyslovil poprvé, přišlo mi to absurdní (tehdy jsem se tomu véélmi expresivně smála). "Já? Vždyť chci pracovní pozorností dávát přesah do společnosti, vytvářet jen skutečné hodnoty...!". Představovala jsem si práci ve financích jako nějaký podomní prodej v podobě upoceného pojišťováka ´s potníma koláčema sledovanosti v podpaží´, člověka, co se vám zoufale snaží prodat kartu do mobilu nebo cokoli, co opravdu, ale opravdu nepotřebujete. Ale jiný nápad jsem neměla, chtěla jsem zkusit pracovat jinak.

Začala jsem tím, že jsem si vyrobila tento web, o který se v různých obměnách či doménách starám doteď. Zahájila formální vzdělávání v oblasti hypoték a úvěrů, s následnými certifikacemi. Měla jsem štěstí na své první klienty v podobě kamarádů, kteří mi důveřovali a "zrovna" potřebovali hypotéku, a ti mě začali doporučovat dál, začalo se práce nabalovat. Dobrá pověst mě doufám předchází, a jsem za to moc vděčná . 

→ Když budete chtít, napište mi na lenka@lenkavagnerova.cz
 KONTAKTY