LENKA VAGNEROVÁ
průvodkyně světem hypoték a úvěrů

"Pokud máte přání, v.y.s.l.o.v.t.e ho. Myšlenka v podobě slova je často tvůrcem, dá do pohybu chtěný sled událostí."

Jak komunikujeme s lidmi, prezentujeme se, jak vypadáme a chováme se, jak přistupujeme k práci, co se o nás šíří za pověst - je to soubor různých faktorů, které vytváří nás nebo naši značku. Já zastupuji posledních 10 let svou značku HYPOTÉKA S LENKOU. Spolupráce se mnou probíhá prostřednictvím prvotních konzultací, s následným zprostředkováním zvolené služby. Vše je zdarma - nic mi neplatíte. Cílem mé práce je vám ušetřit čas i peníze a snažit se jinak nudný proces vyřízení nějakého produktu polidštit. S čím třeba můžu pomoct?

Moje časosběrná cesta k současné profesi⏱️

DĚTSTVÍ
Jako malá holka jsem chtěla být cestovatelka a spisovatelka. Jako dítě-spisovatelka jsem psala povídky, básně, vedla si tajný deník. Když jsem byla v posledním, tehdy 8. ročníku základní školy, musela si nedoborovolně vybrat budoucí povolání, vybrala jsem si dobrovolně zdravotní/rehabilitační sestru - ale neklaplo to. Otevřela se cesta jinudy, jenom trochu klikatější.

PO MATURITĚ NOVÝ ZÉLAND
Po maturitě jsem položila řečnickou otázku mému příteli, stále současnému manželovi: "Kdy jindy, když ne teď?" Přesně věděl, na co se ptám, a řekl, co jsem chtěla tehdy potřebovala slyšet:): "... ale mám podmínku, ať je to nejdál, co to půjde", řekl. Tehdy nebyl internet, ani cestovatelské příručky. Objednali jsme si z Německa průvodce v angličtině (já neuměla anglicky, jenom rusky, tak jsem aspoň koukala na obrázky), koupili letenky z Frankfurtu a několika dalšími lety jsme se přemístili bez plánů a očekávání na Nový Zéland. Koupili jsme si tam starou třídveřovou Hondu Civic, ve které jsme bydleli. Jedli těstoviny s kečupem a kečup s těstovinama, pili pořád kolu, denně zchroupali kila jablek Golden delicious, které jsme měli z farem, kde jsme nárazově pracovali. Myli jsme se v jezerech, sem tam v noci ujížděli s nohama ve spacáku před opilými Maory (když jsme spali někde na parkovišti u města a oni nám hlučně "hýbali" autem tak, že téměř stálo na dvou bočních kolech:).

PRVNÍ PRÁCE
Po příjezdu ze Zélandu jsem si sebevědomě myslela, že na mě budou v Čechách stát fronty, aby mě zaměstnali (díky né vždy komfortním zážitkům jsem se cítila po příletu silnější než dřív). Fronty na mě fakt nebyly, ale získala jsem práci ve ŠkoFINu. Pracovně jsem byla spokojená, s partou spolupracovníků, kteří byli více přáteli, než kolegy. Rozhodla jsem se ale dát po pěti letech výpověď a vrátila se do školy. Zas se tam totiž ´to´ objevilo volání, "Kdy jindy, když né teď?".

STUDIUM 1
Vrhla jsem se na roční denní studium angličtiny s lidma o 10 let mladšíma, než jsem byla já, s cílem si dodělat státnice a další zkoušky, hlavně se konečně domluvit i jinak než jen rukama a nohama (měli jsme na ZŠ ruštinu, pak teda základy němčiny, jj, moje prvotně školní doba se datuje už před rokem 1989:). 

DRUHÁ PRÁCE 
Po studiu angličtiny jsem toužila pracovat někde, kde budu moct hodně komunikovat s lidma a budu používat ´tu´ angličtinu. Hlásila jsem se do nadnárodní společnosti na úplně jinou pracovní pozici než na jakou jsem byla nakonec přijata (tehdy k mé velké radosti). Hodila jsem se jim do oddělení lidských zdrojů (na vizitce Human resources). Po zaučení jsem začala nabírat lidi, dělala projektová řízení napříč ČR, realizovala assesement centra, hodně cestovala.

STUDIUM 2
Dávalo mi tehdy smysl, se v oblasti HR dovzdělat, protože jsem si samozřejmě myslela, že to budu dělat napořád, bavilo mě to. Začala jsem u práce studovat vysokou školu, Andragogiku / Vzdělávání dospělých, kterou jsem po několika letech dokončila.

BIOLOGICKÉ HODINY
"Kdy jindy, a proč ne teď?" se zas ozvalo trochu jinak, později... A tak bio hodinky zaťukaly hned dvakrát po sobě a narodili se mi dva kluci, rok a půl po sobě. Těšila se na to, že můžu být se svýma dětma vědomě doma, krásné i náročné období, byli totiž poměrně živé děti a díky nim se z našeho bytu stal načas holobyt a "rodičovský boj o přežití":).
Jelikož jsme neměli o originální příhody nouzi, tak jsem si vše zaznamenávala, vzpomněla si, že mě pořád baví psát, a že už vlastně po rodičovské nechci pracovat ve velkém molochu pro velkého kapitalistu. Už jsem se do nadnárodní společnosti nikdy nevrátila. 

TŘETÍ  PRÁCE
Už při studiu a pak následně doma s dětma jsem se realizovala psaním humanitních diplomových a bakalářských prací na zakázku. Živilo mě to dobře. Bylo poměrně náročné se pokaždé dostávat do tématu, shánět tuny knih a dalších zdrojů, nastudovat pokaždé novou problematiku tak, aby přenesení na papír mělo hodnotný obsah a formu a šlo vše do hloubky. Sic finance dávaly smysl, ale začalo mi vadit, že tam nejsem podepsaná já, že ´ocenění a dobré známky´ sbírá někdo jiný... (etiku a svědomí týkající se psaní za někoho jiného jsem ponechala na zadavateli zakázek, pro mě to byl jen úkol a zdroj příjmu). 

Tím že jsem ráda psala, otevřela jsem se další příležitosti, která zaťukala na dveře - stala jsem se redaktorkou novin Náš region. Po zkušenosti s psanám prací, kde nebylo uvedené mé jméno mě uspokojovalo být uváděna jako autorka, kdy se mnou mohli lidi i interagovat a já měla zpětnou vazbu. Psala jsem o dění našeho regionu, a za region zodpovídala i jako vedoucí redakce. Nebyla to teda moc dobře placená práce (tentokrát to byl pro změnu malý kapitalista), ale zkušenost skvělá. Po čase ale malý kapitalista začal více a více řešit PR články, které jsem měla za úkol psát. Už neměl tolik pochopení pro mé intelektuálně míněné glosy, regionální text či moji romantickou podporu místních podnikatelů zdarma. Nekomerčního místa ubývalo, komerčního prostoru přibývalo. Jelikož se novinařina a redakční práce z mého pohledu stávala nekonečnou reklamou, která mě nebavila, začala jsem pátrat, kudy půjdu dál (dodávám, že malý kapitalista byl přeci jenom taky podnikatel, co živí noviny, lidi, a jeho PR potřeby chápu více zpětně, až jako podnikatelka:). 

ČTVRTÁ PRÁCE
Blesk z nebe. Ucházela jsem se o práci, o kterou jsou hodne stála, a vyšlo to. Začala jsem pracovat pro Centrum pro rozvoj péče o duševní zdraví. Hodnotově orientovaná práce, velmi obohacující díky lidem, se kterými jsme měla možnost se spolupracovat, s cílem pomáhat lidem s duševním onemocněním. Pracovala jsem jako projektová manžerka, podílela se na destimatizačních kampaních, spoluzajišťovala konference, stáže, stála zrodu sítě sociálních služeb v Karlovarském kraji, či se podílela na vzniku Modelu optimálně fungující péče pro duševně nemocné v Karlovarském kraji.

Už při práci v nezisku jsem pomáhala pár lidem v rodině s nemovitostmi a jejich prodejem. Přišlo mi hezký dát duši něčemu, čeho se někdo zbavuje, objevit potenciál nemovitosti pro kupujícího. Zpětně to vidím jako poslíčky toho, kam šly moje další kroky a čemu jsem začala věnovat víc pozornosti.

PÁTÁ PRÁCE ...OLÁÁÁÁÁÁ, JSEM HYPOTÉČNÍ SPECIALISTKA
Když skončil naplňující i úspěšný čtyřletý projekt v neziskovce, přišlo téma, kudy dál. Věděla jsem, že potřebuju jít vlastní cestou, pracovat sama na sebe, cítit svobodu a být pánem svého času (v té době nebyl homeoffice a dělat na plný úvazek bylo s dětma náročný). Ale..., "kudy teda mám jít?".

Můj manžel pracoval v té době 15 let v bankovnictví v oblasti hypoték, spolupracoval s lidmi, jako jsem teď já (externí síť/externisti). Mezitim ale už začal také podnikat. On mě přivedl na myšlenku se specializovat na hypotéky a přidruženou oblast. Když to vyslovil poprvé, přišlo mi to absurdní (tehdy jsem se tomu velmi expresivně smála). "Já?Vždyť chci pracovní pozorností dávát přesah do společnosti, vytvářet skutečné hodnoty...!". Představovala jsem si práci ve financích jako nějaký podomní prodej v podobě upoceného pojišťováka ´s potníma koláčema sledovanosti v podpaží´, člověka, co se vám zoufale snaží prodat kartu do mobilu nebo cokoli, co opravdu, ale opravdu nepotřebujete. Ale jiný nápad jsem neměla, hledat další závislou činnosti jsem tehdy nechtěla.

Tak jsem vyrobila web, o který se v různých obměnách a doménách starám doteď. Zahájila formální vzdělávání v oblasti hypoték a úvěrů, s následnými certifikacemi. Měla jsem štěstí na své první klienty v podobě kamarádů, kteří mi důveřovali a "zrovna" potřebovali hypotéku, a ti mě začali doporučovat dál a začalo se to nabalovat. 

... KDYŽ ZROVNA NEPRACUJU
Volný čas mi s přehledem vyplní rodina, naše labradorka - můj stín. Nikdy nekončící realizace na naší žravé i okrasné zahradě. Kolo v trail parku, single traily nebo obyčejné vyjížďky do krajiny. Taky ráda in-line bruslím s dobrou muzikou. V zimě lyže - sjezdovkama dolů z kopce či toulání se s běžkama v lese. Skoro každodenní jóga, učení se meditaci a všímavosti. Věnuji se studiu klasické homeopatie. Cestuju, fotím, mám ráda dobré víno a čaj, fajn lidi, hudební festivaly, malování abstraktů olejem, přemýšlení o smyslu života... dalo by se asi pokračovat s počiny a radostmi, KDYŽ SE ZROVNA NEPRACUJE...🪷

→ Když budete chtít, napište mi
lenka@lenkavagnerova.cz.